Vzdělanost, cesta k prosperitě?

Všichni se musíme stále vzdělávat a zvyšování vzdělanosti je cestou k budoucí prosperitě. S takto obecnou formulací bude jistě souhlasit většina z nás, avšak i tento model má svá úskalí, která se projevují i v naší zemi. Zejména musíme rozdělit formální vzdělání, kdy absolvent dostane „papír“, že dosáhl určitého zákonem vymezeného stupně vzdělání či absolvoval nějaké školení a vzdělávání, které je realizováno převážně individuálně z důvodu konkrétních potřeb či zájmů jednotlivých občanů. Dále je třeba zohlednit, o jaký druh vzdělání se jedná a zda existuje jeho uplatnění ve společnosti, respektive na trhu práce. Rovněž musíme reflektovat náklady vynaložené na vzdělání a jeho celospolečenský přínos a přínos pro konkrétního člověka. Při debatách na téma vzdělanosti se také mnohdy zapomíná, že vzdělaností nemusí být jen teoretické znalosti, ale rovněž schopnosti a dovednosti manuálního charakteru, přičemž by bylo vhodnější hovořit o vzdělanosti a odbornosti. V tomto příspěvku bude pojem vzdělanost vymezen šířeji, se zahrnutím odbornosti, která je rovněž velmi důležité pro náležité fungování a rozvoj společnosti.

Ve světle shora nastíněného se lze domnívat, že společnost, tedy konkrétně trh práce jistě nevyžaduje a hlavně nepotřebuje všeobjímající vzdělanost, ale zejména specializované odborníky, kteří jsou schopni svůj obor chápat rovněž v širších souvislostech. V dnešní době lze nabýt dojmu, že jde spíše o zvyšování úrovně formálního vzdělání, které lze následně poměrně lehce vykázat do různých statistických tabulek jako podíl občanů ČR s určitým stupněm vzdělání. Domnívá se snad někdo, že okamžikem, kdy u nás podíl obyvatelstva s vysokoškolským vzděláním dosáhne hranice například 95 %, že se v českých zemích bude žít o mnoho lépe a radostněji? Jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Vysokoškolsky vzdělaní lidé by jistě měli problém (nutno říci, že poměrně oprávněně) vykonávat manuální práce. Nechci se dotknout tzv. pracovníků „v bílých límečcích“, tedy úředníků, manažerů nebo právníků, ostatně sám mezi tuto skupinu patřím. Jistě ještě společensky prospěšněji se jeví pozice techniků, vědců, architektů a jistě bychom mohli pokračovat. Tito lidé zcela bezpochyby určují směr dalšího vývoje a přinášejí nové věci, přičemž mnohdy jsou tyto nové prvky přínosem a jindy se mohou jevit jako negativní faktor. Tuto skutečnost však ponechme stranou a spíše se zamysleme nad skutečností, že v reálné společnosti jsou bezprostředně mnohdy přínosnější profese veskrze „banální“, avšak pro chod společnosti životně důležité. Tito lidé fakticky realizují mnohdy smělé plány architektů či vědců a posouvají tak vývoj kupředu. Bez těchto lidí by projekty zůstaly pouze na papíře či za zdmi laboratoří či výzkumných ústavů.

Zejména vzdělání, které je hrazeno z veřejných zdrojů by tyto skutečnosti mělo akcentovat a státní správa i samospráva by se při zřizování nových škol a vzdělávacích ústavů měly těmito skutečnostmi řídit. Vzdělání je celospolečenským zájmem a mělo by být tedy placeno z daní všech občanů, pokud přispívá nebo může přispívat k řádnému fungování či rozvoji celé společnosti, respektive jejích jednotlivých částí. Bohužel jsme často svědkem stavu, kdy obory, které tento aspekt splňují, jsou často masivně nahrazovány obory novými, takzvaně moderními, po kterých je velká poptávka. Již dnes však vidíme, že díky této školské politice máme na trhu práce mnoho neuplatnitelných lidí, kteří buď nemohou nalézt odpovídající zaměstnání, nebo musí být nákladně rekvalifikováni. Tento model je mrháním nejen finančními prostředky, ale rovněž lidskými zdroji a schopnostmi nebo dovednostmi mnoha občanů České republiky.

Samozřejmě nelze upírat nikomu právo na vzdělání v oboru, který ho zajímá, pokud na to má znalosti a schopnosti s přihlédnutím k reálným možnostem uplatnění absolventů příslušných oborů. V tomto případě je samozřejmé, že by toto vzdělání mělo být částečně hrazeno z veřejných prostředků, s tím, že na vysokoškolské studium by si měli studenti přispívat. Tento motivační efekt by jistě také přispěl k většímu rozmýšlení při výběru studijního oboru. Zároveň by však mělo být umožněno splácení tohoto příspěvku na studium a talentovaní studenti ze sociálně slabších rodin by měli být podpořeni tak, aby jim byly částečně kompenzovány i náklady, které se studiem úzce souvisí (tj. doprava, ubytování, učebnice, apod.), které dnes sociálně slabší, ale talentované studenty poměrně výrazně zatěžuji a mnohým studium na vysokých školách znemožňují.

 Studium mimo výše uvedený rámec by mělo být samozřejmě umožněno rovněž, ale bez podpory z veřejných zdrojů a úroveň tohoto studia by měla být bedlivě prověřována, za předpokladu, že absolventi tohoto studia získají doklad o studiu v souladu s příslušným zákonem a případně akademický titul v souladu se zákonem o vysokých školách.

Závěrem si dovolím shrnout, že za největší problém současného školství považuji zejména přebujení škol a vzdělávacích aktivit v oborech, ve kterých je pracovní trh již nasycen a naopak nedostatek míst v oborech, ve kterých lze v současné době nalézt uplatnění poměrně snadno. Rozhodně se nejedná návrat k plánovacímu a centrálně řízenému systému, avšak je třeba si uvědomit, že školství je převážně financováno z veřejných prostředků a je nutno správně (s přihlédnutím ke všem specifikům) nastavit tržní principy. Veřejné školství nemůže být postaveno na principu poptávky po „lákavých“ oborech, ale mělo by poskytovat vzdělání, po němž je poptávka na trhu práce. To by měl být hlavní klíč pro školskou politiku. Je třeba si uvědomit, že veřejné vzdělání není placeno z prostředků státu či samospráv pouze pro uspokojení ambic a zájmů jednotlivců, ale musí pozorně vnímat především jakýsi celospolečenský užitek, čímž je právě uplatnění absolventů na trhu práce.